Sport byl omezeními proti viru COVID-19 zasažen opravdu výrazně. Prošli jsme si obdobím, kdy se sportovat prakticky nemohlo, posléze pak možností sportovat pouze na území obce a ideálně sám (přičemž například v případě jihomoravské obce Závisti – rozlohou nejmenší obci v České republice – muselo toto nařízení působit až komicky).

Konečně jsme se ale dočkali a druhá polovina května nám přinesla tolik vytoužené první závody. A že jich nebylo málo – zmiňme například Extreme Dog Race, štafetový závod Run Labe Run, Ludgeřovická patnácka atd. 

My všichni sportovní nadšenci a sportovci jsme se připravovali na to, abychom zjistili, jak na tom vlastně jsme. Byla naše náročná příprava vůbec k něčemu? Letos jsme totiž snad více než kdy jindy bojovali hlavně s vlastní vůlí a pohodlností.

Co si budeme nalhávat – i sportovci jsou jen lidé a jak jednou polevíte, je návrat k pravidelnému pohybu těžší. Lákavé nicnedělání a povalování semlelo nejednoho z nás a „odměnou“ nám byly rychle přibývající tukové záhyby a kilogramy navíc, které nám bez varování vyskočily na váze.

Na druhé straně pořadatelé sportovních akcí museli během nekonečných lockdownů čelit mnohem horším problémům, než byla lenost a pohodlnost. Původně naplánované akce se přesouvaly nebo rušily a konec zákazů byl v nedohlednu. Až konečně přišel zvrat. Když se teď znovu mohou pořádat závody, zajímalo nás, jak to tedy na nich vypadá.

Pořadatelé doplnili klasické požadavky o COVID-19 opatření, aby se tyto akce mohly uskutečnit a nemusely probíhat pouze virtuálně, i když i za to jsme byli rádi. Přece jen motivace se občas hledá jen stěží.

V reálných propozicích tedy přibyly tyto požadavky:

Konkrétní opatření na jednotlivé závody si můžete přečíst níže:

Sami jsme se zúčastnili závodu Extreme Dog Race. Upřímně jsme byli zvědaví, jak zde budou řešit dezinfekci, protože v tomto případě jde o extrémní závod s překážkami, kde mj. lezete se psem po čtyřech úzkým tunelem, ve kterém bývá i voda nebo bláto, podlézáte překážky na podmáčené louce, brodíte se ve vodě i bahnem atd. Ale popořádku…

Před začátkem závodu nám přišel od pořadatelů e-mail, ve kterém jsme našli kromě upřesnění propozic a překážek také čestné prohlášení ve kterém prohlašujeme, že:

V našem případě tedy bylo zapotřebí zajistit si testy. V práci se většinou testuje v pondělí antigenními testy, které platí jen 72 hodin. Měli jsme tedy několik možností – buď se objednat na testování hrazené pojišťovnou, na které máme v květnu nárok jednou za 3 dny (respektive každý čtvrtý den), nebo si udělat samotest v klidu doma.

Nakonec jsme se rozhodli pro druhou variantu. Zvolili jsme rychlý a šetrný antigenní test SANSURE 2v1 na bázi koloidního zlata pro kvalitní detekci antigenu nucleokapsidového pro-teinu (N-proteinu) SARS-CoV-2. Přeci jen se jednalo o rychlé a pohodlné řešení, výtěr z přední části nosu byl bez problémů a než se během 10 až 15 minut ukázal výsledek, stihli jsme si nachystat zbytek výbavy, kterou jsme na závod potřebovali. 

 

Jakmile se ukázal negativní výsledek, sehnali jsme svědka (stačí kdokoliv z domácnosti – psi se bohužel nepočítají), podepsali jsme prohlášení a reverz, a přibalili i očkovací průkazy. Ty nám na fotce chybí, čehož si jistě pozorný pejskař povšiml.

Standardem dennodenního šatníku se staly respirátory, případně roušky. My jsme si s sebou přibalili FFP2 respirátory od značky Hygisun v elegantní černé barvě. Co dál? V autě máme vždy vlhčené ubrousky a dezinfekci. Tuto výbavu máme všichni rodiče a pejskaři společnou, jelikož je v autě vždy co uklízet. 

Večer před odjezdem jsme ještě naposledy vše zkontrolovali a ujistili se, že nám nic nechybí. Budík jsme měli nastaven na čtvrtou hodinu ranní. Psi v klidu oddechovali a my brzy ulehli také.

Po čtyřech hodinách jízdy jsme konečně na místě. Pospícháme na registraci, kde pro nás nachystali obálky s čipy a drobnými dárky pro naše chlupaté přátele. Poctivě dodržujeme rozestupy a jak my, tak i pořadatelé máme respirátory či roušky. Hned u stolečku pořadatelů je nachystána dezinfekce.

Jak jsme si všichni lidskému kontaktu odvykli, očividně nám nikomu nečiní velký problém držet si od sebe odstup. Hraje hudba a moderátor akce nám vše k závodu říká do mikrofonu, takže se nemusíme tísnit poblíž něj. V klidu opodál posloucháme instrukce a další důležité informace. I přesto je cítit, že předzávodní euforie pomalu stoupá. Rychle se domluvit na změně startu, abychom stihli oba závody, a za pár minut na start. Jsme ve startovní bráně, ještě si pípnout správný čip a hurá na trať. Trať měří 6 km a čeká nás na ní 18 překážek.

U jednotlivých překážek čekají pomocníci, kteří nám podrobně vysvětlují, co přesně je potřeba na konkrétní překážce udělat, protože ne vždy je to zcela jasné. V případě, že je u překážky dva a více pomocníků, mají nasazeny roušky. Víc už s přibývající únavou a kilometry v nohách nedokážeme vnímat. Po zdolání všech překážek se před námi objevuje cíl, ve kterém na nás čekají krásné medaile, i když jen za účast.

Motto těchto závodů vždycky bylo: „Překonej sám sebe, vstaň z gauče a udělej něco pro sebe a svého psa!“ Letos to platí dvojnásob.

Špinaví, unavení, ale hrdí a šťastní, že jsme se zúčastnili, se chystáme domů a hlavou nám běží myšlenky, kdy bude další závod, protože tohle je vážně návyková záležitost a je vidět, že i s opatřeními se dá fungovat. Už jsme si na ně zvykli, takže je to jen pár bodů na našem seznamu navíc. Hlavně, že konečně můžeme závodit a překonávat sami sebe.